INTERNATIONAL ASSOCIATION OPERATIONAL DEFENCE GROUP

Příběh z domácího násilí

Můj příběh se začal vyvíjet před 10 lety…

Bylo to období, kdy mi začala puberta. Bydlela jsem s mamkou, sestrou a hlavním nepřítelem otčímem. Na první dojem, poměrně sympatický chlap, což se po čase obrátilo. Netrvalo to ani dlouho a už jsme cítili vzájemnou nenávist, která mě doprovázela dalších 7 let. Nejdřív to začalo hádkami, pak fackami a skončilo mlácením, pěstmi, záchvaty a na konec opakovanou návštěvou nemocnice.

Moje zásluha spočívala v tom, že jsem se ho v období puberty nebála. Řekla jsem mu to, co jsem chtěla, bránila jsem se a jemu se to nelíbilo. Všechno dělal když jsme byli sami doma, aby neměl svědky a mamce nalhával jak jsme se krásně bavili. Já tvrdila opak. Denně jsem se zmiňovala o tom, co mi dělá, moje vlastní máma mi nevěřila a tvrdila mi, že jsem jen moc zaujatá. Jeden den se moje slova potvrdila. Bylo to tehdy, kdy mamka přišla z práce domů a viděla, jak mě otčím drží pod krkem a šlehl se mnou o zem. Následovala hádka a zbití mé matky. Pak to byl takový denní rituál, co trval těch 7 let. Vybíjel si na nás hněv, špatnou náladu a opilecké nálady. Každý den jsme se probouzeli nervózní s bolestmi břicha a strachem jaký nás čeká den.

Když jsem věděla, že ani moji praví rodiče mi nejsou schopný pomoci, svěřila jsem se mé kamarádce. Byla jediná, která mě vyslechla a pochopila jak se asi cítím. A tím to haslo, dál jí to bylo jedno.

V době mých 17-ti let jsem se nastěhovala k přítelovi, co mě podváděl. Já si naivně nalhávala jak to bude dobré. Byla jsem zmatená, lhala jsem si a věřila jsem těm lžím, jak jeho tak mým. Úmyslně mě oplodnil a plánoval svatbu. Podstoupila jsem interrupci a odešla znásilněná si pobrečet ke kamarádce.

Denně jsem poslouchala jak mi sestra brečí do telefonu a prosí abych se vrátila. Strašně mě to trápilo, ale domů jsem se vrátit nechtěla. Říkala jsem si, že když oni mi nepomohli, nevidím důvod, proč já bych měla udělat opak. Takže moje jediná záchrana bylo spaní u mých kamarádů, a propité dny.

Jednou mi matka s hrdostí a úsměvem na tváři říká, že si našla jinou práci, která sídlí v Německu, a že se budu starat o domácnost a sestru. Příjmula jsem to jen z důvodu, že mi chyběl domov. V tu chvíli jsem nepomyslela na to, co mě doma čeká. Po roce jsem si řekla dost. Sbalila jsem si pár věcí, oznámila jsem, že odcházím a odešla z domova. Můj domov na pár měsíců byla ulice.

Později jsem poznala jednoho kluka, který o mě měl zájem. Jak se říká, ve vztahu je začátek vždycky krásný, a taky, že byl. Do té doby pokud se z něho nevyklubal stejný násilník, jako byl můj otčím.

Trpěla jsem to třičtvrtě roku. Pak jsem opět utekla.

Proč jsem to neřešila? Proč jsem tohle všechno trpěla? Odpověď je jednoduchá. Protože jsem se, díky tomu, co jsem prožila fyzicky i psychicky bála. Nevěřila jsem nikomu, nechtěla jsem žádnou pomoc. Když jsem zvládala vše, co mě potkalo, tak zvládnu všechno.

Dva roky zpět jsem si našla úžasného kluka, dobrou práci a klid. Myslela jsem si, že už všechno bude dobré. Opět jsem se mýlila. Moje minulost mě před rokem dohnala. Projevovala se tím, že jsem byla často nemocná, z ničeho nic mě popadali záchvaty, brnění celého těla, třes a srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že umřu. Prošla jsem různými lékařskými vyšetřeními a vše bylo negativní. Ale záchvaty jsem měla častěji a nebyl problém, aby trvali hodiny. Jediná možnost, která mi zbývala, byla návštěva psychiatra, nechtěla jsem to snášet a nalhávat si, že to zvládnu. Je to něco málo přes rok, co se léčím s panickou poruchou, stavy úzkosti a depresí. Upřímně jsem strašně ráda za to, že jsem podstoupila terapie a pravidelné návštěvy psychiatra.

Byl mi doporučen pohyb a pravidelné procházky na čerstvém vzduchu. K pravidelnému pohybu mě nabudila moje sestra, důvod byla šikana na základní škole. Na internetu jsem si našla nedaleko mého bydliště tréninky sebeobrany – PRO DEFENCE. Neváhala jsem a kontaktovala jsem trenérku Kláru Fesslovou. Během pár minut jsme si domluvily první trénink.

Tomuto tréninku se věnuji do teď, jsem členem IAODG – JSEM JINÁ.

IAODG mi dalo novou rodinu a kamarády, na které se můžu spolehnout, na které nedám dopustit, které mám strašně ráda. Dodali mi sebeúctu, zdravé sebevědomí, pocit bezpečí a duševní a tělesnou vyrovnanost. Mám teď okolo sebe kamarády, na které se mohu kdykoli spolehnout a svěřit se jim se vším, co mě trápí. Vím, že jim nejsem a nikdy nebudu lhostejná.

Nechci, abyste vy, kteří jste ve stejné situaci, pokračovali ve stereotypu a nalhávali si, jak všechno bude dobré. Nebude. A tímto vám chci říct, pokud máme něco společného, nebojte se pomoci, překonejte strach a buďte malinko sobečtí. Uleví se Vám a budete šťastnější.

Vaše Peťula 🙂 IAODG.

Komentáře

Přidat komentář